Vítám tě na svých stránkách. Najdeš zde to nejzásadnější z mých zápisků od roku 2011. Ne vše, co si tady přečteš, je pro mne aktuální. Nechci tady však nic promazávat, jelikož to, co tu najdeš, se týká mého vývoje, který mě něco stál a který mne dostal až k současnému biohackingu. Pokud by tě zajímala moje business webová prezentace, klikni zde. Hezký den :-) ♡♡♡
Makovníky jsou u nás naprosto oblíbené. Pekla jsem už spoustu různých druhů a těžko říct,
který je nejlepší. Možná tvarohový makovec, na který mám recept i zde na blogu, ale tento
nebyl také vůbec špatný. Dělala jsem jej hlavně proto, že jsem byla bez mléka a neměla
jsem ořechy :-) Původní recept, který jsem našla v kuchařce Sladká kuchařka, jež jsem
dostala k Vánocům od maminky svého snoubence, jsem si maličko pozměnila, ale výsledku
to nijak neublížilo. Do dětí (i do mne) to padá kousek po kousku :-)
Budete potřebovat:
1 hrnek hladké mouky
1 hrnek mletého máku
1/2 hrnku moučkového cukru
1 vanilkový cukr
3 vejce
5 lžic oleje
1 bílý jogurt
4 lžíce vlažné vody
1 velká lžíce arašídového másla
1/2 prášku do pečiva
Jak na to?
Namísto arašídového másla můžete použít hrst sekaných ořechů.
Máte-li mléko, dejte jej místo vody.
Vejce a cukr vyšlehejte do pěny.
Přidejte sypké ingredience, mouku prosejte.
Vlijeme olej a přidáme bílý jogurt.
Nakonec přidáme vodu (nebo mléko) a arašídové máslo (nebo ořechy).
těsto bude vcelku hutné, tak se nelekněte.
Pečeme ve vymazaném a vysypaném menším plechu.
Použít můžete také formu na biskupský chléb či srnčí hřbet.
Pečeme asi 30 minut na 175°C, poté troubu vypněte, ale neotvírejte.
Nechte dalších 15 minut "dojít".
Dobrou chuť :)
Kristina
Poznámka autorky:
Možná jste si všimli, možná ne, že těch článků ohledně rozchodů a neshod s mým dnes už bývalým partnerem je tady na blogu více. Věc se má tak, že už v létě 2017 jsem se dozvěděla, že je vše v našem vztahu špatně. Já, pak můj syn, pak zase já. Neřekl mi to tehdy nijak hezky, ale zkrátka jeho láska ke mně se vytratila. Přesto mi dal šanci, že je možná cesta, jak to všechno napravit. Potřebovala jsem vědět jak, protože jsem to netušila. Překopala jsem postupně všechno, na co poukazoval. Dnes vím, že to byla chyba, ale já prostě ten vztah chtěla zachránit i za cenu, že se vzdám i sama sebe. Jak měsíce utíkaly, přeměnil se boj o vztah už jen o snahu (zde ještě zápisek ze září 2017), pak přišla kapitulace, pak totální nasranost, a v prosinci před Vánocemi jsem to ukončila sama. Následoval rozchod a já se začala dávat do kupy. Byl to rozchod, kvůli kterému ani jeden z nás neplakal. Na mne se to ale podepsalo za celou tu dobu bojů o vztah fest, viz zápisky z března 2018). Nejvíce vtipné na tom všem bylo, že když jsem se dávala dokupy, byl to moment, kdy se v mém životě objevil Jirka. Tehdy jsem ještě nevěděla, jakou roli v mém životě ještě bude hrát. Ale vím, že už tehdy jsme se jeden druhého ptali, zda někoho máme. On byl už ve fázi, kdy měl čerstvě po rozchodu a já netušila, jak na tom vlastně u svého partnera jsem, protože v tu dobu chtěl rodinu zachraňovat. A já tehdy odpověděla, že ano. Že někoho mám. A tím podvědomě dala šanci tomu, koho jsem ještě stále měla doma. A na chvíli to vypadalo super a senzačně. Jenže v srpnu 2018 jsem musela akutně na operaci pupeční kýly. Po návratu z nemocnice jsem se nemohla věnovat běžným věcem a nějak jsem potřebovala, aby konečně za tu celou dobu se postaral můj partner. Od toho je to slovo "partner". Partner v dobrém i zlém. Do života. Jenže se stal pravý opak a já kromě operace dostala vzápětí taky kudlu do zad. Jedno krásné nedělní ráno na konci září mi sdělil, že někoho potkal a chce "být s ní". Odešel ještě ten den, protože jsem ho o to požádala. Odmítala jsem, že namísto "jdu domů" bude už jen "vracím se domů od ní". Byla jsem neskutečně bolavá, prázdná, zrazená, sama... Nečekala jsem, že v podstatě ani ne o rok později budu muset rozchod řešit znova, protože v mých očích všechno bylo ok. Ale bývalý partner si vedl za mými zády vlastní život. A uměl to precizně skrýt. Položila jsem si snad milion otázek, představila si milion momentů nebo části rozhovorů, ze kterých jsem měla vyčíst nebo poznat, že je něco v nepořádku, že mi lže. Tohle byla daleko větší zrada než nějaká nevěra. A v tom právě přišel opět Jirka. Který nečekal ani minutu a byl tu pro mě. Celou tu mezidobu jsme se v podstatě jen zdravili v práci. S ním se najednou začalo otáčet vše špatné o 180 stupňů. K lepšímu. Kdyby se bývalý partner zase najednou neprobudil a zase se chtěl vracet. Zase kvůli rodině jsem na pár dní přemýšlela, že Jirku kvůli záchraně rodiny utnu. Ale kur*a, bylo by to furt dokola. Nemohu mu upřít ohromnou snahu dát vše zase do pořádku. A myslím, že naprosto věřil tomu, že to dokáže a zachrání, co podělal. Ale z mé strany už to nešlo. Kdo tenhle kolotoč slz a ran zastaví, když ne já? No a teď je snad dostatečné vysvětlení k tomu, co si přečtete níže :-)