Jsem ze severní Moravy. Osm let jsem žila s Pražákem. Rozdílnost toho, kde jsme každý z nás vyrůstali, se nedala popřít. Po celou dobu, tedy po celých těch osm let a ještě pak dál, jsme se popichovali, ať ten či onen mluví spisovně a "normálně" a netahá do vztahu "paskvily". Každý z nás měl jiné názvy pro určité věci. A každý z nás si byl samozřejmě stoprocentně jistý, že ten "jeho" výraz je zcela běžný a výraz toho druhého je jak z jiné planety. Musím říct, že v tomto jsme si doma zažili spoustu srandy. :-)

Když jsem šla vysávat byt, můj muž samozřejmě nechápal, co hodlám jít dělat, až uviděl, že vytahuju vysavač. "Co to, prosím tě, je za debilní výraz? Snad jdeš luxovat, ne?" - "Luxovat? Jedinej, kdo tady luxuje seš ty, když jdeš večer do ledničky."

V noci nám rupla žárovka v bytě. Já ji šla vyměnit, ale jelikož byla tma, neviděla jsem pořádně a poprosila muže, ať mi rožne aspoň ve vedlejší místnosti: "Rožni mi vedle, prosím tě!" - "Co?" - "Rožni mi vedle!" - "Cože?" - "Jsi hluchej? Říkám, rožni mi." - "Co mám rožHnout?" Došlo mi to, usmála jsem se, podívala se na něj a v klidu řekla: "Můžeš mi, prosím tě, v té vedlejší místnosti rozsvítit?" - "Ty, Kristino, ty už se nauč mluvit česky, tady nejsi na Moravě!" :D

"Ty, prosím tě, podívej se na sebe do zrcadla a uprav se trošku, podívej se, jak jsi celý rozgajdaný." - "Cos to řekla?" - "Aby ses upravil, ty gatě!" - "Gatě?" - "Tak kalhoty, panebože, však víš, co myslím." - "A co jsi to říkala předtím?" - "Kdy?" - "Už nic radši, to bych ani nevyslovil."

Muž přišel z práce. "Jak to šlo? Dáš si polívku?" - "Jojo." - "Ok, dneska se mi moc povedla, Martínek zbagroval čtyři žufánky, nechápu, že se to do něj vešlo." - "Co to je?" - "Co co je?" - "Co že udělal?" - "Snědl čtyři žufánky polívky... (dlouhý pohled do očí mého muže) aha!" - "Ty! Mluv česky ženo moje. Tohle (ukázal do hrnce na žufánek) je naběračka." - "Hmm, naběračka! Tak kolik chceš těch na-bě-ra-ček?" Provokativně se šklebím.

"To je Jirka Fojtků. To je moje žena Kristina." Představil mi muž svého kámoše. 

"Těší mě Jirko Fojtků."

"Taky mě těší, vodkaď jsi?"

"Ze severní Moravy. A ty z kama?"

(úsměv) "Fakt nekecáš, jsi z Moravy."

"Pomůžeš mi ozdobit stromeček?" říkám svému muži.

"Jojo, rád."

"Tak si vem tady ty modré baňky, já pověsím ty stříbrné."

"Baňky? Tak říkáte vánočním ozdobám?"

"Ty jo, ty jsi tak nevzdělaný, to je snad celonárodní slovo ne? Baňka to je!"

V neděli ráno ještě v posteli. 

"Pojedeme nakoupit?" navrhl můj muž.

"Nechce se mi..." řeknu nudně otočená do polštáře.

"Ok, tak co budeme vařit?"

"Nevím, dala bych si šulánky pěkně na másle."

Muž nasadí vystrašený výraz.

"Šu.. co?"

"Šulánky," začínám se culit, protože je mi jasný, že můj muž tohle v životě neslyšel.

Popíšu mu, jak se takové šulánky dělají, načež pochopí, že to jsou prostě bramborové šišky.

Možná by se mohlo zdát, že jediný, kdo se cizí mluvě divil, byl můj muž. Můžu vám říct, že já jsem si s mým pražským (dnes již bývalým) mužem, také užila svoje. Kolikrát jsem slyšela "viď", "koukej", "heleeeee", kolikrát jsem musela zapnout mozkové závity, abych si vzpomněla, že moje bulka a jeho houska je jedno a to samé, že zatímco já jsem často používala "tož", můj muž v každém druhém slově používal -ej (vozejk, sejra, zejtra), že když hodně jedl a pil litry koly, já mu řekla, že z něj bude baček a on se vztekal, že je mu to jedno, protože stejně neví, co nebo kdo baček je, a zatímco on nechápal slovní spojení dem dom, protože on používal jdeme domů, já zase nechápala přijdu dýl. Jestli je něco, nějaký slang, nářečí, které mi vážně nedává smysl, je to právě tohle. 

"Kde jsi byl tak dlouho? Já už se bála, že se ti něco stalo."

"Však jsem ti psal sms-ku, že přijdu dýl."

Koukám na svého muže, jako na vola. Doslova. Zase to spojení.

"No, to mi přišlo, ale to jsem nepochopila."

"Cos nepochopila?"

"Co to jako je 'přijdu dýl'?"
"No, že přijdu dýl ne?"
"Vždyť to ani není česky!"
"Co vy tam používáte na Moravě?"

"To bych musela nejdřív vědět, co to je 'přijdu dýl'."

"To je jakože 'přijdu déle'"

"No tos mi ohromně pomoh, jaký je v tom rozdíl?"

"'Přijdu dýl' je jakože přijdu později, ne? Si ze mě děláš srandu?"

"Ne, to fakt nedělám, vždyť to nemá logiku. Přijdu dýl - to vůbec nedává smysl tahle dvě slova dohromady."

"A co ty tvoje žufánky a rožhnout?"

"To není rožhnout, ale rožnout! Úplně normální slovo."

"Rožhnout!" Provokuje muž.

"Rožnout! Mrvíš moravský výraz, ty zpěváčku."

"To je zas co ten zpěváček?"

"No tak, vy tady všichni zpíváte, ty taky. Heleee???!!! Viiiiď?" Napodobuju svého pražáka s intonací.

"Čechová, nebuď drzá!" Směje se. 

"Přijdu dýl," pošklebuju se. "Chceš večeři hned nebo ji chceš až dýl?" :-)

Dnes má můj bývalý muž holku pražandu, já mám zase kluka ze severní Moravy. Svůj k svému :-) 

Tento příspěvek mě napadl jen jako takové odlehčení, když jsem před pár dny chatovala s jednou blogerkou, která se díky slovu "dýl" nechtěně prořekla a já poznala, z jaké části republiky je. Byla to sranda a je sranda pozorovat tyhle rozdíly v mluvě jednoho národa. 

A zkama/vodkaď jste vy? Co vám nejvíce rve uši? :-)

K.

K něčemu se vám přiznám. Když jsme byla dítě, nesnášela jsem tyto buchty. Nikdo je neuměl udělat tak, aby mi chutnaly. Ani ve škole, ani babička, ani nikdo jiný. S léty jsem si vsugerovala to, že tyhle buchty prostě nelze udělat jinak, než aby byly hutné a sotva klouzaly do krku. Navíc do toho vždycky někdo plácl buďto málo nebo zase až příliš náplně... zkrátka a dobře, do teď mne ani nenapadlo Honzovy buchty zkoušet. Až jsem narazila na jedny pohádkově vzhlížející v jedné skupině na FB a rozhodla se, že na základě nadšených ohlasů je zkusím i já. Dopadly opravdu naprosto pohádkově. A přesně takto jsem si tyto buchty představovala. To jak nadýchaně vypadají je chuťově snad ještě předčilo :-)

Já jsem si původní recept jen neznatelně poupravila a dělala z poloviční dávky, abych věděla, zda budu spokojená. Byla jsem moc, takže zde je návod a seznam ingrediencí.

500 g hladké mouky

50 g cukru

50 g rozpuštěného másla (ne Heru!!! ale máslo)

2 vejce

20 g droždí

rovná lžička soli

250 ml vlažného mléka

vanilkový cukr

kůra z 1 citronu

na náplň: kvalitní povidla nebo tvaroh s vanilkovým cukrem

Polovinu hladké mouky dejte do mísy, přidejte cukr, máslo, droždí, sůl a mléko, nechte si bokem 50-100 ml rezervu. Pořádně zamíchejte a nechte zhruba 20-30 minut kynout. Bude záležet, na jak teplém místě miska bude, mně kynulo pomalu, zhruba až po půl hodině jsem těsto vzala a šla s ním dál pracovat.

Po nakynutí do těsta zapracujte zbytek mouky, vanilkový cukr, citronovou kůru a vejce. Dobře zpracujte. Pokud bude těsto příliš tuhé, můžete použít zbytek mléka. A naopak, pokud bude lepivé a nebudete moci dostat těsto z prstů ani po zapracování, po troškách zapracujte ještě trochu mouky.

Nechtě hodinu kynout na teplém místě a během toho alespoň dvakrát těsto promačkejte v rukách.

Připravte si náplně, velkou lžíci, váleček (nebo skleničku), mašlovačku a do mističky olej.

Těsto ještě jednou propracujte v míse a velkou lžící si vykrajujte. Já se přiznám, že jsem měla problém odhadovat přesné množství, proto na plechu pak buchty nevypadaly jedna jako druhá, ale to na chuti neubralo, chce to jen školu :-)

Válečkem nebo skleničkou těsto rozválejte do asi 10 cm kruhu a naplňte. Tvaroh jsem plnila jen tak, že jsem jej dala lžičkou doprostřed , povidla jsem vždy jednu větší lžičku rozetřela po kolečku (asi 2 cm od krajů) a pak balila jako pytlíček, pořádně slepit. Každý takový pytlíček dáte tím smotaným směrem dolů na olejem vymazaný plech. Stejně tak každou takovou buchtu mašlovačkou potřete ze všech stran olejem, aby se buchty při pečení neslepily a šly krásně od sebe. Jak jsem psala, dělala jsem z poloviční dávky a tak jsem měla jen půlku plechu, vlezly se mi vždy čtyři vedle sebe. 

Postup vypadá strašně složitě, ale je to jen opravdu co nejpodrobněji popsané a moc práce s buchtami fakticky není. Sami uvidíte, že ten výsledek bude stát za to a buchtičky budou měkoučké a nadýchané jako polštářek :-)

Já pekla na 170C asi 20 minut, ale mám silnou troubu, hned tam všechno připeču. Možná bude nutné stupně přidat nebo dělat déle. Jakmile začne povrch hnědnout, budou za chvilinku.

Pokud uděláte, pochlubte se fotkou, moc ráda se podívám :)

K.

Miluju čočku. Jsem asi jediná doma, kdo je schopnej se jí nepřejíst a komu fakticky chutná. Proto jsem si minulý týden udělala hrnec polévky jen sama pro sebe, upekla si k tomu pravý domácí chleba se spoustou semínek (dýně, slunečnice a piniové oříšky) a měla jsem vystaráno na dva dny :-) Čočka je nejen bohatá na "pomalé" sacharidy, ale také na bílkoviny, takže nic špatného. 

Přiznám se, že mám ráda čočkovou polévku pěkně hustou, což je vidět na obrázku a od toho se bude také odvíjet recept. Pokud máte raději řidší, prostě přidejte více vývaru a je to :-) Sami uvidíte, jakou konzistenci bude vaše polévka mít.

Na polévku:

Polévku zvládne každý, i začátečník, nedá se na tom nic pokazit. 

Přeji, ať vám chutná stejně jako mně, dělám ji takto už léta :)

K.

Na tři chleby budete potřebovat:

Množství je psané na dvě osoby, ale záleží spíše na tom, na jaké porce jste zvyklí. .

Ze všeho nejdřív si připravte brambory a kuřecí maso. Já měla kuřecí maso z polévkového vývaru (asi 150 g) a 4 menší brambory nakrájené na malé kostky. Ty uvaříte a vodu slijete. Vesměs je jedno, kolik čeho budete mít, nemusíte přesně odvažovat a přesně měřit velikost brambor :)

V kotlíku zahřejte trošku olivového oleje, přidejte 1 mrkev nakrájenou na dlouhé tenké nudličky, 2 prolisované stroužky česneku a chvíli restujte. Zmírněte plamen a přidejte hotové brambory, natrhané kousky vařeného kuřecího masa a půl plechovky cizrny.

Nyní přidáme koření. Lžičku římského kmínu, 1/2 rovné lžičky pálivé mleté papriky (můžete vynechat, pokud neradi ostré), rovnou lžičku gulášové mleté papriky, větší lžičku sladké mleté papriky, rovnou lžičku kurkumy (klidně i víc), špetku kajenského pepře (můžete nahradit pepřem klasickým, pokud nemáte rádi ostré), zasypte sušenou zeleninkou a nyní přidáte 1 velké rajče nakrájené na větší kostky a pořádně promícháte (můžete použít i ty z plechovky). Celou směs podlijte asi půl hrnkem vody a duste chvíli. 

Až se voda trochu vypaří a trochu zůstane, je správný čas guláš vypnout a nechat odpočinout.

Nezapomeňte dochutit solí, nejlépe himalájskou, která moc příjemně voní a také ozdobit čerstvou petrželkou :-)

Ať chutná stejně jako mně a Mikimu - viz foto v závěru :-)

K.

S trochou zelené petrželky už to vypadá lépe :-)

Fotím kvůli světlu na parapetu. Miki se nenechal dvakrát přemlouvat :D