***
Pověsila jsem celý svůj dosavadní život a fitness zájmy a "kariéru" na hřebík. Proč? No, je to od každého trochu. Měla jsem spoustu snů, ale nebyly v mém případě realizovatelné. Chtěla jsem spoustu věcí, ale v podstatě jsem nikdy nebyla příliš spokojená s tím, co mi to zpětně dávalo. Vynakládala jsem příšerné množství energie a času na něco, v čem jsem postupně přestávala vidět jak perspektivu, tak i určitý pocit naplnění. Přestávalo se mi líbit, kolik času trávím v bublině internetového světa, kterou jsem pro svou práci potřebovala. Sociální sítě. Komunikace s lidmi skrze naťukaná písmenka. Sezení na zadku po většinu času. Zavřená věčně mezi stěnami svého bytu. Úplnej asociál. A přitom "viditelná" ve světě emailů, chatů, telefonních hovorů, atd. Neschopná určit si svoji pracovní dobu, kdy toho nechám,
kdy se vypnu od světa. Pořád ta práce s venkovním světem byla pro mne příliš důležitá i přesto, že mi v posledních měsících nedávala absolutně nic. Spíše mi brala. A mne trvalo to pochopit. Tedy, odmítala jsem to vidět. Že tento život pro mne není dobrý. Pro nikoho kolem mě. Že ten sen mnoha pracovat z domu v oblasti zdraví a fitness se v mém případě jevil jako alarm, jehož varující signály jsem dlouho přehlížela. Posledním počinem bylo vydání mé knihy Moje tělo: koučink. Byl to jeden ze snů, který jsem chtěla dotáhnout do konce, a jehož uskutečnění pro mne do teď hodně znamená. Jednak proto, že jsem věděla, že v té knize je všechno, co jsem mohla každé začínající dušičce ve fitness předat, a jednak proto, že jsem ji překopávala pod tak šíleným tlakem, že zpětně netuším, jak jsem to zvládla.
Byla to ta stejná doba, během níž můj vztah s přítelem vzal za své a že jsme se na čas - pro mne nekonečně dlouhý - vzájemně odloučili. To, v co jsem věřila, bylo pryč. Bylo to nesmírně náročné období. Ale i když jsem si dala závazek, že tohle nikdy nevzdám a budu o vztah bojovat až do konce, byla jsem to právě já, kdo se rozhodl, že je na čase posbírat poslední zbytky sil a vše po vyčerpávajícím boji vzdát.
To vše těsně před Vánocemi. Vyšla kniha. Skončil vztah. Skončilo mé spojení s fitness světem. Měla jsem všeho tak akorát!
Vybudovala jsem si averzi vůči každé otázce z venčí směrovanou na zdravý životní styl. Už jsem
neměla na svůj starý život sílu a všechno, co mi ho připomínalo a nutilo se vracet zpátky a babrat
se v tom, byť jen v maličkostech, mi zvedalo žaludek. Fyzicky mi bylo špatně. A tak to ve mně bouchlo a já rozhodla se vším skoncovat. Je snadné o tom přemýšlet. Ale udělat to, to je úplně jiná věc.
Přesně si pamatuji ten okamžik, kdy jsem se v sobotu dopoledne vracela ze sportovní akce domů, jen co jsem přišla, nastala konfrontace s partnerem. A já pochopila, že i kdybych snesla modré z nebe, nebude to stačit. Že ten problém nejsem já, ale všechno okolo, co mě sžírá! Usmála jsem se a řekla: "Končím! Ne ty, ale JÁ už končím! Mám všeho dost!" Ten den stál za to, protože jestli mí nejbližší něco ví, tak je to fakt, že pokud něco nechám jít, je minimální šance, že dovolím, aby se to vrátilo zpátky.
Vzdala jsem se všech a všeho, co mne tahalo na dno. A rozhodla se doslova postavit vysokou zeď kolem sebe a vpustit za ni jen své děti. Pochopila jsem, že někdy je tím nejlepším řešením skutečně se na všechno, ale úplně na všechno zhola vysrat. Nechala jsem za sebou všechno ležet ladem a nechala
to fungovat dál beze mne. A víte co? Chytila jsem druhý dech. Vítr, jaký mi najednou foukal do zad,
byl tak osvěžující, že jsem sama sebe nepoznávala. To, pro co jsem dlouhé měsíce plakala, pro co
dýchala, pro co jsem se trápila a pro co bojovala, jsem během jediného momentu nechala jít a osvobodila své bytí ode všeho, co mne stahovalo dolů. S vědomím, že ono to stejně bude PŘESNĚ TAK, jak to má být...
byl tak osvěžující, že jsem sama sebe nepoznávala. To, pro co jsem dlouhé měsíce plakala, pro co
dýchala, pro co jsem se trápila a pro co bojovala, jsem během jediného momentu nechala jít a osvobodila své bytí ode všeho, co mne stahovalo dolů. S vědomím, že ono to stejně bude PŘESNĚ TAK, jak to má být...
***
V tuto chvíli uběhlo už čtvrt roku. Život zkrátka plyne dál. Díky rozhodnutí, které jsem podnikla, jsem teď po dlouhé době opět šťastná. Mám práci, která mne baví, chodím několik hodin pěkně na čerstvém vzduchu. Poznala jsem spoustu SKUTEČNÝCH lidí, odsunula virtuální svět úplně na pozadí, čímž se každému omlouvám, že na mé odpovědi na chatu, na emailu, kdekoli, stále čekají. Jenže mně z toho nic nechybí. Líbí se mi, že je po mně v práci skutečně něco vidět, mám z toho skvělý pocit, v pracovním kolektivu se cítím dobře a ani vstávání v pět ráno není tak odporné, jak by bylo zřejmě kdekoli jinde :-) Mám život ve svých rukou a cítím se díky tomu strašně silná a sebevědomá.
A aby těch zvratů v mém životě nebylo málo...
Někteří mí čtenáři ví, že má můj syn diagnostikovanou poruchu autistického spektra - Aspergerův syndrom, ale v podstatě nikdo neví, že je momentálně na dvouměsíčním výchovném pobytu v Ostravě. Uběhla již dlouhá doba, takže se nám domů za dva týdny vrací. Tak dlouhá absence mého synka doma je pro mne náročná, ale on to zvládá skvěle, dokonce s dobrými výsledky, což mne dělá ohromně šťastnou, protože nástup na tento pobyt pro něj byla poslední možnost, jak mu pomoci. Celý proces toho, jak se k takovému pobytu může človíček dostat, je samozřejmě mnohem obšírnější a složitější. To, co se mi zdálo zprvu jako kruté řešení, má ve finále ohromný úspěch a pro mne je prioritou, že ten malý človíček sám na sobě cítí změnu k lepšímu a pochopil, jak naložit se svým maličkým hendikepem. Měli byste ho vidět. Slyšet.
To je z mého povídání všechno. Mějte se skvěle... a pokud se nemáte skvěle, určitě uplyne nějaký čas a všechno se změní. K dobrému a lepšímu. Musí! Jiné možnosti nejsou! .
Kristina ♡
Pozor na to, ať vás to neničí příliš. Nezapomeňte, že STOPKU tomu můžete dát jenom vy!
KONEC ღ
Žádné komentáře:
Okomentovat