Přesně takové to bylo kdysi. Mám doma fotku ze svých narozenin, když mi byly asi tři roky. Sedím u stolečku s dortem, táta mě objímá a má na sobě montérky. Vždycky jsem nad tou fotkou přemýšlela; z mnoha důvodů. Táta se nestihl převlíknout? Jak vznikla ta fotka?

A osud mi dopřál pochopit. Nebo spíše čas a situace. Eliška na mě s bráškou čekali doma, byla jsem dlouho v práci a nevěděla, kde a jak co uspíšit, abych mohla být co nejdříve doma. Abych mohla dát Elišce dárky k jejím sedmým narozeninám. Zřejmě jsem zkusila stejnou situaci, abych ji pochopila. Vítání dcery ve dveřích (máma je konečně doma, mami mám narozeniny), rychle sundat pracovní vestu, boty, zbytek počká, hlavně ať jsou ta dětská očka už rozzářena obdrženými dárečky. Nezdržovat to očekávání něčím, co může počkat.

Tedy, kdysi táta, letos já :)

Eliško, vše nejlepší k tvým narozeninám ♥️