Občas se ve vašem životě objeví věci, které vás dostanou na kolena. Ze dne na den. Možná i z hodiny na hodinu. Vše se během chvíle sesype jako domeček z karet. Máte pocit, že se už nikdy pořádně nenadechnete. Že už navždy budete vyčerpaní. Smutní. Bezmocní. Že už snad nikdy nedostanete odpověď na otázku, zda tohle všechno, co se vám děje, směřuje k něčemu dobrému. Nic vám nedává logiku. Proč se to děje zrovna teď a proč vám?
Byl to den, kdy jsem nečekala, že může být někdy moje srdce tak brzy po smrti táty opět zlomené. Nedávalo nic smysl. Všechno se mi rozpadalo v rukách a já neviděla důvod, proč pokračovat ve psaní mé knihy, na kterou čekala firma. Proč pokračovat v tom, co mám ráda. Veškerou práci a koníčky sem odložila na další týdny, vyhlásila neplacené volno vůči světu, vzteky schovala bradla, činky, nechtěla jsem to ani vidět. Co mám dělat?
První týdny mi daly opravdu strašně moc zabrat. Stres někdo zajídá kopou jídla, já během pár dní ztratila někde po cestě k přežití čtyři kilogramy. Během pár dní! A nevypadalo to, že by se to chtělo zastavit. Partner mě prosil, ať jím. I když za všechny mé šrámy mohl právě on. Nešlo to. Nešlo ho poslouchat a chtěla jsem mu z plných plic říct, kam si své rady a zasraný soucit může nacpat. Přestala jsem ho bavit. Přestal ho bavit život u nás doma. Přestal ho bavit můj syn. Přestalo ho bavit, že se může bavit, zatímco já čekala doma. S jeho dcerou. Hledala jsem v sobě chyby, které údajně neexistovaly. Prý si mě nezasloužil. Dnes vím, že měli všichni okolo mě pravdu. Tehdy to byla ale rána. Nevěděla jsem, z které strany to svý srdce dřív zalepovat. Nejdřív táta, teď rodina. Už nebylo na čem stavět. Na to musí být víc než jeden.
Za měsíc mám za sebou kilometry procházek a desítky hodin pobytu venku. Když člověk pořád přemýšlí a je opravdu uzlíček nervů, táhne ho to ven. Ani se nedivím, že táta chtěl pořád pryč. I v noci. Třeba ve dvě ráno. Dělala jsem to stejně. Ve tři ráno neschopná spát jsem se oblíkla a šla čučet do hvězd na balkón, kde jsem vedla rozhovory s tátou a s jakousi vyšší mocí. Jak blbeček. Seděla jsem a koukala se vzhůru. Když mi byla zima, šla jsem si pro deku nebo peřinu. Zabalila se do ní a seděla tam dál.
Pak se to zlomilo a mně bylo jednoho rána po probuzení prostě dobře. Zkrátka nějakej druh osvícení či co. Nadechla jsem se a řekla si, že jsem zvládla horší věci. Zašla jsem na trénink ve stolním tenise, tam, kde mne táta vychovával - tady to byla jeho část výchovy, skrze sport. Šla jsem tam, abych chytla druhej dech, nebo jsem vytáhla podložku a zapla si jógu s Lesley, která mi vždycky udělala dobře. A od té doby je pro mne jóga zase alfa a omega. Kromě lekcí přes den ji dělám kdykoli během dne, prostě kdykoli mne napadne, tak se protáhnu, udělám stojku, blbnu, jen abych ty chmury ze sebe dostala. A aby se ke mně neměly jak dostat. Jóga stres zabíjí, nekecám :-) Během všech těch bojů jsem při józe postupně začala vnímat to, že se v józe bohovsky lepším. Tohle mi najednou dělalo radost. Úžasný pocit.
Jóga mi pomáhá takovým způsobem, až mne to děsí. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, jak na tom budu dnes psychicky, řekla bych mu, že se do takového klidu nemůžu NIKDY sama od sebe dostat. Že se toho svíravého pocitu v prsou nikdy nezbavím, že mne to sežere zaživa a zbude ze mne jen troska, která už zůstane jen sama, smutná a nešťastná. Nestalo se. Ono se prostě děje přesně to, co se má dít. A jak řekla moje virtuální kamarádka: "Je jedno, jak to dopadne. Ať to dopadne jakkoli, dopadne to dobře." A víš co? Máš pravdu, Jíťo! Ono se to prostě v tom vesmíru nějak zařídí a já se z toho neposeru.
Jóga mě teď naplňuje neskutečným způsobem a musím říct, že i s příchodem podzimu má na mne fantastický vliv. To zpomalení bylo v podstatě dobře načasované. A já jsem málem zapomněla, jak je jóga úžasná. Léta se k ní vracím a za všechno ji moc děkuji! Za to, že se vždycky po lekci cítím silnější, svěžejší, schopnější, odventilovaná, šťastná, energická, mámtouprdele-ová a prostě OFF vůči světu :)
Sakra, lidi by měli cvičit jógu každej den :)
Žádné komentáře:
Okomentovat