Když jsem tuhle fotku dělala, říkala jsem si, že si musím zapamatovat ten den. To období. Byla to strašlivá doba. Všechno se mi hroutilo pod rukama, přestože jsem věřila, že všechno šlape jak hodinky. Bylo to období slz, nechápání, bojů a rozčarování nad tím, zda to, co do života vkládám, se mi spravedlivě vrací. Nic nešlo. A nebyla možnost jak to změnit. V té době jsem minimálně nevěděla jak. No... a pak se to všechno "nějak" vyřešilo a za rok se celá situace odehrála znovu... byl to náročný rok. Náročný. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se už v době pořízení této fotografie měla rozhodnout, nechat ho jít. Nechat ho odejít. Protože ono je opravdu nejlepší nechat věci plavat. Nechat je jít. Pokud pevně držíme ostnatý drát, taky se rány začnou léčit až tehdy, když se jej pustíme...