Když jsi po 10 týdnech v práci a říkáš si, zda jsi neudělal chybu, že jsi dal výpověď a hned první den
se přesvědčíš, že ne.... Že už to nikdy nebude dobrý, že to ten stát prostě dodrbal a už se mu to
nepodaří spravit. Někdo jiný možná, ale stát včetně ubohého vedení už ne... 

A jestli se těším na nové místo? Těžko říct. Přijde mi, že vlastně nemám jinou možnost, jelikož se
nechci už účastnit tady té komedie. Dříve jsem byla pyšná, pro koho pracuji, dnes se to zdráhám
vyslovit, když se mě někdo zeptá. Strašně moc se mi odcházet nechce. Konkrétně u nás na depu je
neskutečná parta lidí, které když nebudu vídat, asi mě to roztrhá na kusy. Ale kdybych zůstala, 
roztrhá mě na kusy ta práce a především to, co se kolem toho děje. Co se tam řeší, co se neřeší, 
kolik věcí je špatně, kolik nervů to stojí, kolikrát se člověk nevyspal, kolikrát plakal, kolikrát se
staly takové věci, které mne dočista rozsekaly srdce a duši... pro firmu nejsme lidi, ale jen čísla.
A tohle konkrétně bolí nejvíc. Nemůžeš pracovat pro někoho, kdo si tě neváží a je slepý a řídí 
provoz ze židle v zasedačce podle pojebaných tabulek... a realita se v tom neodráží!

Ach. Tak třeba bude jednou líp a někdy v buducnu se naše cesty opět protnou. Prozatím se však
loučím a třeba jednou budu ráda a nebudu v nejmenším litovat a prozřu. Třeba mi jednou dojde
něco, co mi teď uniká. Třeba takové maličkosti jako je dát si v klidu jídlo, jít na toaletu, nečekat
někde v dešti, v mrazu, apod. Teď ještě nevím, jak moc dobře jsem udělala... Ale ostatní tvrdí, 
že nemám brát zpátečku. Že se nemám rozmýšlet a jít. Protože ten, kdo odešel, nikdy nelitoval.

Tak uvidíme :-)