Dnes jsem zmokla v terénu jen trošku, pršelo jen asi hodinu, sluníčko pak sice nevylezlo, abych se trochu osušila, ale bylo příšerný dusno i pod mrakem. V podstatě jsem byla do půl těla skoro pořád mokrá, protože jsem se neustále prodírala vysokou trávou, kterou nejsou schopni místní posekat mezi baráky. Už je to tak vysoké, že nejde ani vidět kam šlapu a dávám si bacha, abych nepřiskřípla nějakého hada... beze srandy :-D Jednoho jsem minulý týden přeskakovala na křižovatce. Ale lekl se mě víc než já jeho evidentně, jak s sebou cukal a mrskal a dělal všechno proto, aby co nejrychleji zdrhl :-D A být vyděšený v tu chvíli víc než já, to už musí být :-D

Evidentně je tohle taková jedna velká neznámá pro lidi. Ani jsem si to nikdy dřív neuvědomovala, až když jsem nastoupila jako listovní pěší doručovatelka do vedlejšího města. Jsme na město jen dvě a já mám tu větší část (asi 3/4 z celku), kolegyňka, co dělá zbytek, má jen částečný úvazek, tak dělá jen část, i když i tam se musí zapotit.

Po téměř půl roce v terénu znám město jako své boty a jeho obyvatele den za dnem poznávám taky. 

Někteří se mi svěřují se svými životními příběhy, někteří si rádi popovídají jen tak, protože nemají s kým, někteří jsou bručouni a otravuje je všechno na světě, pro některé je zase kontakt s pošťačkou přímo fascinující :-)

Děti mne neustále zdraví, třeba když jde mateřská školka, může kolem nich projít dvacet lidí, ale děti jdou dál. Jakmile projdu já, ozve se sbor dvaceti až čtyřiceti hlásků (podle toho, kolik skupinek dětí za sebou jde) a všichni začnou zdravit "doblýýýý den paní pošťačko" :-) A já jednoho po druhém slušně zdravím. Děti to zvládnou po jednom pozdravu, já musím zdravit do té doby, dokud všechny kolem mne neprojdou :-D 

Potkala jsem už dokonce i pár svých čtenářek a na chvilku si popovídaly, je to milé ღ

Chlapi ze staveb na mne mávají, usmívají se... tuhle se dohadovali na stavbě, jak udělají ten chodník, každý měl na postup svůj názor, takže se tam porůznu titulovali, pak jsem procházela já a byla mi celá situace docela k smíchu, takže jsem se usmívala a všichni zmlkli a začli se usmívat zase na mne, tak říkám "co se tak culíte?" Odpověď byla: "tak jste pošťačka, to se prostě jen tak nevidí". No... asi je to fakt :-) 

Kéž by ale podobný milý přístup měli i psi za ploty baráků :-D Miluju pejsky, ale oni to neví a někteří se předvádějí za tím plotem jak prvotřídní zabijáci. Jako věřte nebo ne, ti rafani prostě mají na pošťáky pifku a já jako dost nechápu proč :-D

Jedna paní z firmy, kam často nesu poštu, mi říkala, když na mne čekala venku: "Vy ani nemusíte zvonit. Já prostě slyším psy, jak na váš štěkaj a vím, že jste to vy. Je zvláštní, že u vás vyvádějí úplně jinak, než na kohokoli jiného."

Dneska jsem zrovna vešla do jedné uličky k baráku, kde teda je pes, který vždycky neskutečně, ale neskutečně vyvádí. Abych dala vůbec poštu do schránky, musím vždycky počkat, až raplovsky odběhne kolem plotu a celému městu dá najevo, že tam u nich jsem. Dneska ale byl venku, měl otevřenou branku. Jakmile jsem ho viděla, zastavila jsem se od něj asi 20 metrů a už mu koukala do očí a vytahovala pepřák. Pes ale vůbec nic neudělal. Když byl mimo svůj "revír", stáhl ocas a šel zpátky za branku k baráku. Začal za plotem zase řvát jak chorej, branka otevřená, ale prostě, potřeboval mít ten pocit, že hlídá barák :-D Fakt komická situace, takže se držel za plotem s výrazem, že mě zabije, já stála u otevřené brány se schránkou a tam jeho veškerá agrese končila :-D Pako :-D

Jinak s tím pepřákem, nedělala jsem si srandu. Opravdu jej nosím u sebe, mám jej hned po ruce, nikde ho nelovím, možná si vzpomenete někteří z vás ještě na recenzi :-) Mám u sebe ještě osobní alarm a nově nám přibudou ještě další osobní alarmy s GPS a SOS linkou, kdy budeme v podstatě neustále napojeni na policii a zdravotníky v případě nouze. Někteří kolem toho brblaj, ale dle mýho je to super počin, který tu měl být už dávno. Nicméně, zpět k těm pepřákům. Otázka zní, zda bych ho použila v případě nouze. Řeknu vám, že z počátku jsem si tak jistá nebyla, ale teď jsem po několika měsících v práci docela nekompromisní a jsem si 100% jistá, že ano. Jak na člověka, tak na psa. Potíže se člověkem jsem už měla, sice menší, takže stačilo pohrozit zavoláním policie, ale třeba pes na mne skutečně zaútočil v práci už dvakrát. Z jednoho kousnutí jsem měla na noze modrák, od té doby jsem si říkala, že nesmím nikdy psa pustit za svá záda (mají ještě jakžtakž respekt, když k nim stojíte čelem), ale druhého jsem neviděla přiběhnout, objevil se tak potichoučku, že jsem jen zakřičela leknutím, když mě kousnul do nohy a roztrhal kalhoty. V podstatě ani jeho pán zprvu nevěřil, že by "jeho pes něco takového udělal, vždyť je tak hodný". Na tohle už jistou dobu nehraju a prostě prosím každého, aby si psa chytil a schoval. Takže proto ten pepřák :-)

Nicméně, s některými rafany jsme si přes plot vytvořili vztah :-D Jako fakt jo :-D Jeden pán má u luxusního baráku sibiřského huskyho. Jako když ho prvně uvidíte, první co vás napadne bude "tak od tohoto psa dál". Má strašnej krutopřísnej výraz :-D Ale tím to taky končí :-D Přiběhne za mnou k plotu pro pohlazení, lísá se, oblizuje... posledně to jeho pán viděl, koukal z nedaleké zahrádky, dal ruce v bok a říká: "Hmmm, hlídací pes, ty vole..." :-D Mě si získal hned. Jasně, určitě jsem mu hned nestrčila ruku za plot, sbližovali jsme se asi dva měsíce v podstatě každý den :-) Je to láska :-) A jiní jsou taky úžasní. Dnes jsem drbala břuch asi 50kg psovi... jako, ten když se rozvalil, měla jsem co dělat, abych celý ten prostor jeho těla zvládla :-D Kolem šel pán s labradorem, kterého cvičí a naprosto nechápavě ten vztah pošťáka a psa s úsměvem na rtech komentoval :-D

Snad se vám tento první díl zamlouval a líbil.

Pokud jo, klidně mi pište, co by vás zajímalo. Nemohu psát o všem, ale třeba se mi podaří příště nějakou vaši otázku pokrýt :-)

Mějte se skvěle :) 

K.