1. část
Byl to den, kdy jsem si uvědomila, že říkat "miluji tě" nestačí.
Byl to den, kdy jsem si uvědomila, že prokazovat lásku je občas málo.
Byl to den, kdy jsem si uvědomila, že už o "miluji tě" a lásku žebrat nebudu.
V jediném momentu se zhroutil celý systém, ve který jsem věřila.
V jediném momentu zemřel "můj Bůh", který tu žil jako moje důvěra, moje naděje, moje přesvědčení, že neexistují žádné chybějící kousky, kvůli kterým se chodí štěstí hledat jinde.
Jenže chyběly.
A nikde žádná nápověda, jak tady na prsou utišit tu bolest z náhlé prázdnoty.
Prázdnoty, na kterou mne nikdo předem nepřipravil.
Prázdnoty, kterou mne nikdo nenaučil podmanit si.
Neexistoval v tu chvíli nikdo, kdo by zbrzdil nebo včas zastavil tu spoušť, která nadobro lámala a tříštila moji duši.
Alespoň to jsem si tehdy myslela...
2. část
...než se objevil ON.
Vlastně už tam byl dávno.
Na tom správném místě.
Jen jsme se oba míjeli kdesi v meziprostoru a v čase, který pro nás ještě tehdy nebyl stvořen.
Až později s elegancí sobě samou začal zacelovat rány, které způsobil někdo jiný.
Skočil do těch sraček a rozhodl se s obří dávkou trpělivosti zahojit ty jizvy na duši, které mu nepatřily.
Odhodlal se z vlastního srdce plné šrámů sebrat kus lásky, která tam ještě zbyla a naplnit s ní prázdné místo hlubší než propast v srdci mém.
A aniž by tohle kdokoli věděl, slyším je říkat:
"Na lásku je příliš brzy.
Všechno je to moc rychle.
Láskou bolest nevyléčíš.
To dokáže jen čas."
A já se ptám:
"Kde bere člověk - tvor, s tím nejplytším charakterem našeho universa - troufalost říkat, jak funguje čas, když čas je to, co nikdo z nás nevlastní?
Co nikdo z nás nemá?
Co jinýho utiší bolest víc, než právě láska?"
A jako by to bylo včera, když jsem ho uviděla poprvé.
Pro nás dva možná nepodstatný moment.
Nevinné setkání, na které jsem zapomněla a přesto si jej vybavuji.
Čas už tehdy věděl své.
Řekl:" Seznamte se. Něco jsem pro vás dva nachystal."
Žádné komentáře:
Okomentovat