Poznámka autorky:
Ahoj. Jsem pořád tady :-)Možná jste si všimli, možná ne, že těch článků ohledně rozchodů a neshod s mým dnes už bývalým partnerem je tady na blogu více. Věc se má tak, že už v létě 2017 jsem se dozvěděla, že je vše v našem vztahu špatně. Já, pak můj syn, pak zase já. Neřekl mi to tehdy nijak hezky, ale zkrátka jeho láska ke mně se vytratila. Přesto mi dal šanci, že je možná cesta, jak to všechno napravit. Potřebovala jsem vědět jak, protože jsem to netušila. Překopala jsem postupně všechno, na co poukazoval. Dnes vím, že to byla chyba, ale já prostě ten vztah chtěla zachránit i za cenu, že se vzdám i sama sebe. Jak měsíce utíkaly, přeměnil se boj o vztah už jen o snahu (zde ještě zápisek ze září 2017), pak přišla kapitulace, pak totální nasranost, a v prosinci před Vánocemi jsem to ukončila sama. Následoval rozchod a já se začala dávat do kupy. Byl to rozchod, kvůli kterému ani jeden z nás neplakal. Na mne se to ale podepsalo za celou tu dobu bojů o vztah fest, viz zápisky z března 2018). Nejvíce vtipné na tom všem bylo, že když jsem se dávala dokupy, byl to moment, kdy se v mém životě objevil Jirka. Tehdy jsem ještě nevěděla, jakou roli v mém životě ještě bude hrát. Ale vím, že už tehdy jsme se jeden druhého ptali, zda někoho máme. On byl už ve fázi, kdy měl čerstvě po rozchodu a já netušila, jak na tom vlastně u svého partnera jsem, protože v tu dobu chtěl rodinu zachraňovat. A já tehdy odpověděla, že ano. Že někoho mám. A tím podvědomě dala šanci tomu, koho jsem ještě stále měla doma. A na chvíli to vypadalo super a senzačně. Jenže v srpnu 2018 jsem musela akutně na operaci pupeční kýly. Po návratu z nemocnice jsem se nemohla věnovat běžným věcem a nějak jsem potřebovala, aby konečně za tu celou dobu se postaral můj partner. Od toho je to slovo "partner". Partner v dobrém i zlém. Do života. Jenže se stal pravý opak a já kromě operace dostala vzápětí taky kudlu do zad. Jedno krásné nedělní ráno na konci září mi sdělil, že někoho potkal a chce "být s ní". Odešel ještě ten den, protože jsem ho o to požádala. Odmítala jsem, že namísto "jdu domů" bude už jen "vracím se domů od ní". Byla jsem neskutečně bolavá, prázdná, zrazená, sama... Nečekala jsem, že v podstatě ani ne o rok později budu muset rozchod řešit znova, protože v mých očích všechno bylo ok. Ale bývalý partner si vedl za mými zády vlastní život. A uměl to precizně skrýt. Položila jsem si snad milion otázek, představila si milion momentů nebo části rozhovorů, ze kterých jsem měla vyčíst nebo poznat, že je něco v nepořádku, že mi lže. Tohle byla daleko větší zrada než nějaká nevěra. A v tom právě přišel opět Jirka. Který nečekal ani minutu a byl tu pro mě. Celou tu mezidobu jsme se v podstatě jen zdravili v práci. S ním se najednou začalo otáčet vše špatné o 180 stupňů. K lepšímu. Kdyby se bývalý partner zase najednou neprobudil a zase se chtěl vracet. Zase kvůli rodině jsem na pár dní přemýšlela, že Jirku kvůli záchraně rodiny utnu. Ale kur*a, bylo by to furt dokola. Nemohu mu upřít ohromnou snahu dát vše zase do pořádku. A myslím, že naprosto věřil tomu, že to dokáže a zachrání, co podělal. Ale z mé strany už to nešlo. Kdo tenhle kolotoč slz a ran zastaví, když ne já? No a teď je snad dostatečné vysvětlení k tomu, co si přečtete níže :-)
Nechala jsem se vyhecovat mojí internetovou kamarádkou Jitkou (http://jitkasingerova.blogspot.com/) do soutěže, kterou každoročně pořádá časopis Muscle & Fitness. Akorát u mne to nebude vyloženě soutěžní, nýbrž nesoutěžní. Rozhodla jsem se oficiálně nepřipojit a to z jednoho důvodu. Prošvihla jsem registraci za zvýhodněnou cenu a "novoroční" cena se mi fakt nechce platit :D Nesehnala jsem v čase u nás lednové číslo časopisu M&F, protože nikde jej neměli a bylo potřeba se s ním vyfotit, ale koupila jsem jej až minulý týden snad v poslední možné trafice u nás a čekal tam na mne poslední kousek.
Ale nevadí mi to. Jsem si vědoma, že se svou postavou už asi žádné zázraky v domácích podmínkách neudělám, ale o to mi ani nejde. Soutěživá jsem dost :D A v mém případě se není třeba někam upisovat. Veškerou soutěživost jsem schopná podstoupit i tak, takže to beru vážně, jako bych ke všem ostatním soutěžícím patřila :-)
Ani nechtějte vědět, kolik cukroví a k jakému obžerství jsem se za poslední měsíc "dokopala" :-D Od té doby, co se "upravily" mé rodinné vztahy a s mým bývalým přítelem Tomášem už nejsme spolu, jsem se upravila váhově na 56 kg. Já, bohužel, při takové váze vypadala naprosto podvyživeně, samá žebra. Tohle jsem prostě nebyla já. U mne stresy, napětí a nepohoda vyvolávají nutkání nejíst. Nemám chuť, dokonce je u mne naprosto potlačena základní lidská potřeba a tou je hlad. Nutila jsem se do jídla, lidé kolem mne jen nešťastně pozorovali, jak jim mizím před očima a hubnu. Dokonce to zašlo tak daleko, že mne moje kamarádka zničehonic objala a řekla, že k ní musím na oběd, jinak se na mne už nemůže dívat. Byla jsem si vědoma, že to, jak jím/nejím, není v pořádku a podvědomě jsem cítila opravdu strach. Strach, že se mi to vymkne natolik z rukou, že budu možná v budoucnu potřebovat pomoc. Neustále jsem z nervů zvracela a bylo to jedním slovem děsné. Neměla jsem ze sebe radost. Musela jsem si koupit menší oblečení a i to mi po čase začalo být velké. Byla jsem na sebe vyloženě nasraná a poslední týdny mi v hlavě kolovala věta: "Co mám už, do prdele, udělat, aby se to zastavilo."
Nakonec to dopadlo dobře. Trošku za to může můj přítel, současný, který dělal doslova psí kusy, abych byla v klidu, v pohodě a abych jedla. Chodili jsme na jídlo, dělal mi svačiny do práce a kontroloval mne :-) Bylo to milé. Bylo to tak milé, že jsem se pak nakonec rozpapala, nálada se zlepšovala a skutečně mi začalo znovu chutnat. A co víc, znovu se ozvalo kručení bříška - což jsem považovala za naprosto nejjednoznačnější znamení, že to začíná být ok :-)
Dnes ráno jsem se vážila a světe div se, na váze bylo 61 kg :-D (Už mám zase prsa :D) V podstatě mi ta váha vůbec nevadí, žila jsem s ní poslední roky úplně normálně. Co mi vadí, je to, že jsem i přes veškerý pohyb v práci, kterého mám dost, opravdu dost, přestala cvičit. Naprosto. Chyběl mi ten jiný druh pohybu. Ty činky, slide disky, strečink, angličáky, jóga... úplně všechno. Dnes je 13. ledna a já jsem od Nového roku cvičila jen 4x. Vlastně to bylo to jediné, k čemu jsem se dokopala od operace pupeční kýly, která proběhla v polovině srpna. Nebudu popírat, nemůže za to nic jinýho, než to, že jsem měla spoustu práce sama se sebou, když přítel odešel, spousta práce s dětmi, následným stěhováním, opět se toho na mne nakupilo trošku víc, pendlovala jsem mezi dvěma domácnostmi, neustále se do poslední chvíle řešil můj bývalý přítel, neshody, nejdřív mě nechal napospas všemu, pak se chtěl najednou vracet, když jsem se začala s Jirkou scházet, do toho děti, je toho na hlavu prostě hodně na jednoho člověka a pro cvičení mi chyběla ta psychická pohoda a jakési uvědomění si, že mi na tom záleží. Nezbýval na to už ten duševní prostor. Dost možná to vlastně byla ta poslední věc, kterou jsem chtěla dělat v tomto období.
A mezi dvěma domácnostmi stále ještě pendluji. Svoje věci mám k Jirkovi už odstěhované, ale děti ten rychlý přesun nedaly, Martin jo, ale Eliška vůbec, tak se z jednoho a druhého důvodu stalo to, že jsem s nimi na původním místě (už tomu ani nemůžu říct doma) a postupně je budeme s J. změnám přivykat. I na jeho děti. Možná si pomyslíte, jak jsem blbá, že jsem myslela jen na vlastní štěstí a ne na ty děti, ale ono nebylo zbytí. Byl na mne vyvíjen příšerný tlak ohledně vystěhování se (z mého bytu :-D) a jako jediné nejrozumnější rozhodnutí mi přišlo, že se zkrátka musím co nejrychleji z bytu (kam se vrátil můj bývalý přítel) odstěhovat. Ať mám prostě klid. Žili jsme spolu deset let a najednou nešlo vydržet ani chvíli, abychom vedle sebe fungovali jako lidi. On věděl, že to posral a nesnesl to, že já jsem šťastná díky němu s někým jiným. Obtížně se to píše, protože písmenky nikdy nevyjádříte dostatečně ty prožitky, tu situaci, ty slzy, tu opakující se snahu, že to kvůli dětem přece dva dospělí musí zvládnout. Nezvládli jsme.
Takže po odstěhování po Vánocích, jsem se (jak jsem psala výše) opět vrátila na původní místo. Se snahou, že těm dětem dokážeme udělat ještě chvíli domov tam, kde ho doposud měly. A že je budeme změnám přivykat postupně. Protože tu náhlou změnu - hlavně malá Eliška - nezvládaly. Bylo by krásné říct, že jsme skvělí rodiče, kteří tohle byli ochotni podstoupit a zkusit. Možná ano. Možná to byl opravdu krok, ten finální krok k tomu, abychom se oba přesvědčili, že nezvládneme žít vedle sebe ani pro děti. Bývalý přítel z bytu před pár dny nadobro odešel, jelikož to jeho slovy "nedával". Chápu. Respektuji. Já taky ne. Pravdou je, že se tím pročistil vzduch (konečně) a všichni teď můžeme fungovat tak, jak si zasloužíme. V klidu. A soustředit se na to, co je teď a co bude. Bude to ještě dlouhá cesta, ale ne už trnitá, ale smysluplná. Pro nás pro všechny.
A proč to všechno píšu? Protože se tenhle restart v mém životě docela pěkně kombinuje i s tím, že se chci účastnit (i když jen zpovzdálí) tady tý soutěže. Toho, že budu opět schopna se soustředit taky na sebe, potřebuji nějaký tah, něco, čím jsem poslední roky žila a co mne bavilo, co bylo mým koníčkem a co mi dělalo radost :-) Nemám v plánu se zhuntovat. Chci jen dostát tomu nadšení, které jsem na čas ztratila. Tomu skupinovému hecování a babrání se v kravinách, které se týkají fitness :-D Vím, že za tři měsíce soutěže, která končí 15. dubna 2019, toho moc na sobě asi nezměním, ale pro mne to nebude změna až tak zvenčí, i když i o tu mi jde. Bude to také o té změně uvnitř. V mém nitru. Fyzicky cítím tu duševní potřebu neřešit vztahy a budoucnost, ale blbosti, na kterých nevisí v podstatě život, ale jsou jeho kořením :-)
A co budu cvičit? U mne to je naprosto jasné. Zuzka Light. A všechna ta její videa, jelikož mi ohromně sedí, stejně jako v jídle, ta variabilita. Chci střídat činky, slide disky, jógu, strečink, bodyweight, kardio se švihadlem, možná si sem tam střihnu Lesley Fightmaster, ale k jinému pohybu mne asi nikdo nedokope, protože vím, co na mne platí a co se na mne osvědčilo již několikrát. A tím je kombinace HIIT a strečinku. To je celé :-) Díky své práci na tom nejsem s fyzičkou zrovna zle, o tom jsem už přesvědčila, takže to je víceméně v mém případě čistě o "jiném" pohybu.
No a nakonec jen moje míry z dnešního rána. Opravdu netuším, kdy zase chytnu metr do ruky a kdy stoupnu na váhu.
Ani nechtějte vědět, kolik cukroví a k jakému obžerství jsem se za poslední měsíc "dokopala" :-D Od té doby, co se "upravily" mé rodinné vztahy a s mým bývalým přítelem Tomášem už nejsme spolu, jsem se upravila váhově na 56 kg. Já, bohužel, při takové váze vypadala naprosto podvyživeně, samá žebra. Tohle jsem prostě nebyla já. U mne stresy, napětí a nepohoda vyvolávají nutkání nejíst. Nemám chuť, dokonce je u mne naprosto potlačena základní lidská potřeba a tou je hlad. Nutila jsem se do jídla, lidé kolem mne jen nešťastně pozorovali, jak jim mizím před očima a hubnu. Dokonce to zašlo tak daleko, že mne moje kamarádka zničehonic objala a řekla, že k ní musím na oběd, jinak se na mne už nemůže dívat. Byla jsem si vědoma, že to, jak jím/nejím, není v pořádku a podvědomě jsem cítila opravdu strach. Strach, že se mi to vymkne natolik z rukou, že budu možná v budoucnu potřebovat pomoc. Neustále jsem z nervů zvracela a bylo to jedním slovem děsné. Neměla jsem ze sebe radost. Musela jsem si koupit menší oblečení a i to mi po čase začalo být velké. Byla jsem na sebe vyloženě nasraná a poslední týdny mi v hlavě kolovala věta: "Co mám už, do prdele, udělat, aby se to zastavilo."
Nakonec to dopadlo dobře. Trošku za to může můj přítel, současný, který dělal doslova psí kusy, abych byla v klidu, v pohodě a abych jedla. Chodili jsme na jídlo, dělal mi svačiny do práce a kontroloval mne :-) Bylo to milé. Bylo to tak milé, že jsem se pak nakonec rozpapala, nálada se zlepšovala a skutečně mi začalo znovu chutnat. A co víc, znovu se ozvalo kručení bříška - což jsem považovala za naprosto nejjednoznačnější znamení, že to začíná být ok :-)
Dnes ráno jsem se vážila a světe div se, na váze bylo 61 kg :-D (Už mám zase prsa :D) V podstatě mi ta váha vůbec nevadí, žila jsem s ní poslední roky úplně normálně. Co mi vadí, je to, že jsem i přes veškerý pohyb v práci, kterého mám dost, opravdu dost, přestala cvičit. Naprosto. Chyběl mi ten jiný druh pohybu. Ty činky, slide disky, strečink, angličáky, jóga... úplně všechno. Dnes je 13. ledna a já jsem od Nového roku cvičila jen 4x. Vlastně to bylo to jediné, k čemu jsem se dokopala od operace pupeční kýly, která proběhla v polovině srpna. Nebudu popírat, nemůže za to nic jinýho, než to, že jsem měla spoustu práce sama se sebou, když přítel odešel, spousta práce s dětmi, následným stěhováním, opět se toho na mne nakupilo trošku víc, pendlovala jsem mezi dvěma domácnostmi, neustále se do poslední chvíle řešil můj bývalý přítel, neshody, nejdřív mě nechal napospas všemu, pak se chtěl najednou vracet, když jsem se začala s Jirkou scházet, do toho děti, je toho na hlavu prostě hodně na jednoho člověka a pro cvičení mi chyběla ta psychická pohoda a jakési uvědomění si, že mi na tom záleží. Nezbýval na to už ten duševní prostor. Dost možná to vlastně byla ta poslední věc, kterou jsem chtěla dělat v tomto období.
A mezi dvěma domácnostmi stále ještě pendluji. Svoje věci mám k Jirkovi už odstěhované, ale děti ten rychlý přesun nedaly, Martin jo, ale Eliška vůbec, tak se z jednoho a druhého důvodu stalo to, že jsem s nimi na původním místě (už tomu ani nemůžu říct doma) a postupně je budeme s J. změnám přivykat. I na jeho děti. Možná si pomyslíte, jak jsem blbá, že jsem myslela jen na vlastní štěstí a ne na ty děti, ale ono nebylo zbytí. Byl na mne vyvíjen příšerný tlak ohledně vystěhování se (z mého bytu :-D) a jako jediné nejrozumnější rozhodnutí mi přišlo, že se zkrátka musím co nejrychleji z bytu (kam se vrátil můj bývalý přítel) odstěhovat. Ať mám prostě klid. Žili jsme spolu deset let a najednou nešlo vydržet ani chvíli, abychom vedle sebe fungovali jako lidi. On věděl, že to posral a nesnesl to, že já jsem šťastná díky němu s někým jiným. Obtížně se to píše, protože písmenky nikdy nevyjádříte dostatečně ty prožitky, tu situaci, ty slzy, tu opakující se snahu, že to kvůli dětem přece dva dospělí musí zvládnout. Nezvládli jsme.
Takže po odstěhování po Vánocích, jsem se (jak jsem psala výše) opět vrátila na původní místo. Se snahou, že těm dětem dokážeme udělat ještě chvíli domov tam, kde ho doposud měly. A že je budeme změnám přivykat postupně. Protože tu náhlou změnu - hlavně malá Eliška - nezvládaly. Bylo by krásné říct, že jsme skvělí rodiče, kteří tohle byli ochotni podstoupit a zkusit. Možná ano. Možná to byl opravdu krok, ten finální krok k tomu, abychom se oba přesvědčili, že nezvládneme žít vedle sebe ani pro děti. Bývalý přítel z bytu před pár dny nadobro odešel, jelikož to jeho slovy "nedával". Chápu. Respektuji. Já taky ne. Pravdou je, že se tím pročistil vzduch (konečně) a všichni teď můžeme fungovat tak, jak si zasloužíme. V klidu. A soustředit se na to, co je teď a co bude. Bude to ještě dlouhá cesta, ale ne už trnitá, ale smysluplná. Pro nás pro všechny.
A proč to všechno píšu? Protože se tenhle restart v mém životě docela pěkně kombinuje i s tím, že se chci účastnit (i když jen zpovzdálí) tady tý soutěže. Toho, že budu opět schopna se soustředit taky na sebe, potřebuji nějaký tah, něco, čím jsem poslední roky žila a co mne bavilo, co bylo mým koníčkem a co mi dělalo radost :-) Nemám v plánu se zhuntovat. Chci jen dostát tomu nadšení, které jsem na čas ztratila. Tomu skupinovému hecování a babrání se v kravinách, které se týkají fitness :-D Vím, že za tři měsíce soutěže, která končí 15. dubna 2019, toho moc na sobě asi nezměním, ale pro mne to nebude změna až tak zvenčí, i když i o tu mi jde. Bude to také o té změně uvnitř. V mém nitru. Fyzicky cítím tu duševní potřebu neřešit vztahy a budoucnost, ale blbosti, na kterých nevisí v podstatě život, ale jsou jeho kořením :-)
A co budu cvičit? U mne to je naprosto jasné. Zuzka Light. A všechna ta její videa, jelikož mi ohromně sedí, stejně jako v jídle, ta variabilita. Chci střídat činky, slide disky, jógu, strečink, bodyweight, kardio se švihadlem, možná si sem tam střihnu Lesley Fightmaster, ale k jinému pohybu mne asi nikdo nedokope, protože vím, co na mne platí a co se na mne osvědčilo již několikrát. A tím je kombinace HIIT a strečinku. To je celé :-) Díky své práci na tom nejsem s fyzičkou zrovna zle, o tom jsem už přesvědčila, takže to je víceméně v mém případě čistě o "jiném" pohybu.
No a nakonec jen moje míry z dnešního rána. Opravdu netuším, kdy zase chytnu metr do ruky a kdy stoupnu na váhu.
Pas (měřeno pře nejširší část bříška): 81 cm
Boky: 91 cm
Stehna: 53/54 (l/p)
Váha: 61,0 kg
Jinak, to, co budu cvičit, si budu poctivě psát a v každém dalším příspěvku sepíšu. Tohle ano. Protože o tohle mi hlavně jde :-) Soustředit se na cvičení a rýsování celé postavy. V tomhle budu striktní a důsledná :)
Mějte se zatím krásně, jsem zvědavá, kdo všechno se do soutěže přidal :)
Když tak mi to napište :)
Kristina
Poznámka autorky II.
Je rok 2024 a já s odstupem času mohu napsat, že tohle období se nakonec převinulo v něco moc krásného. Martin by se mnou šel kamkoli. Už to párkrát udělal a ví, že pokud je s mámou, nemusí se ničeho bát. Dokonce mi řekl, že Jirku už musím mít až do konce života. Že tenhle chlap je hodnej a je s ním sranda :-) Eliška si nakonec zamilovala obě Jirkovy děti a zafungovalo to i obráceně. Nejdříve jsme s bývalým partnerem souhlasili se střídavou péčí (po týdnu), to vydrželo tuším jen do listopadu výše uvedeného roku, tedy 2019. Bývalý partner si našel práci na druhém konci republiky a Eliška se v této době už sama vyjádřila, že nechce u maminky spinkat jen 7 nebo 10 (myšleno dnů), ale 100. No a v současnosti bydlí se svou partnerkou o dva vchody dál, takže si čučíme do oken :D :D :D To chceš :D Ale aspoň to má Eliška k tátovi vždycky blízko! :-)
Jo a nesoutěžní výzvu jsem vůbec nedokončila. Myslím, že jsem se na ni vyprdla snad jen několik málo dní po tomto příspěvku :-D Já byla plná štěstí a lásky, nějaký angličáky a švihadlo mi bylo úplně u řiti! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat